Cesta na Sněžku, která (ne)byla zdolána

Vydali jsme se na Sněžku. Pěšky. A cíle cesty byly vlastně dva. Záhy se objevil třetí, ale to předbíhám. První jsme bohužel nesplnili, ale s tím druhým můžeme být spokojeni. A spokojeni můžeme být i z jiného důvodu: je po všem.

Pěší túra. Ilustrační fotoZdroj: Google

Celé to začalo v době, kdy se kamarádka doma nudila. Možnost, že by si našla brigádu, nebo se jinak zabavila, nechme stranou. Stejně by nevyřešila druhý, snad ještě naléhavější, problém. Šlo spíš o přání, než o problém. Chtěla odejít z města. Z toho městského chaosu, stereotypu… Chtěla pryč. A my jsme byli tak ochotní, že jsme rádi šli s ní. Co taky doma? Pořád být ve městě. Všichni jsme chtěli něco zažít. A někteří něco nového.

Tak jsme se domluvili a vydali. Sbalili jsme si nějaké potřebné věci, někteří je ještě před cestou vybalili, protože zjistili, že je nebudou potřebovat. Bylo nám totiž řečeno, že nebudeme spát pod širákem nebo ve stanu, ale na chatě a popřípadě budeme mít i nějaké to ubytování.

Během celé cesty jsem si připadal jako jeden z Dobrodruhů z kanadského seriálu Cesta vzhůru, nebo jako novinář Tomáš Poláček. Ale přeci jenom byla naše výprava něčím odlišná. Něčím jiná. Možná i zvláštní.

Na rozdíl od Tomáše Poláčka jsme neprošli naší túru originálním způsobem. Žádné vozítko. Nic takového. Jen naše nohy. A abychom se hned neznavili, vybrali jsme si celkem krátkou trasu. Něco okolo 70 km. Hračka, řeklo by se.

Stejně jsme přecenili své síly. A většina z naší skupiny nebyla na něco podobného zvyklá. Nebyla připravená, vytrénovaná. Sice prošla nejrůznějšími túrami, ale i tak.

Skončili jsme na první zastávce, kde jsme přespali. Zdálo by se. Pravda, měli jsme toho plné zuby, byli jsme promočení a hlavně nás bolely nohy. Byli jsme opravdu rádi, že žijeme. Na chatě jsme si uvařili večeři, zapnuli si televizi - dozvěděli jsme se o úmrtí Ludvíka Kundery. Bavili se. Žili jsme.

Byli jsme naprosto zničení, ale nechtěli jsme se vzdát jen tak bez boje. Naší cestu jsme dokončili, ale zcela někde jinde. Stejně jsme se domů dostat nějak museli.

Druhý den jsme se tedy rozhodli, že se vrátíme. Počasí oba dny naprosto zkazilo. Usoudili jsme, že bychom z nevyššího vrcholu naší republiky stejně nic neviděli – většinu času bylo zataženo. V nejhorších chvílích i pršelo.

Aby ale naše cesta domů nebyla nudná, kdybychom se vrátili stejnou trasou, jakou jsme přišli, prošli jsme krajinami, které jsme neznali.

Cestou domů jsme prošli kraj naší nejznámější spisovatelky Boženy Němcové, Ratibořice a Českou Skalici, což byl náš nový cíl.

Sněžku jsme sice nezdolali, ale sami sebe ano. Sáhli jsme si na své dno. Pár dní po túře jsme byli rádi, že žijeme. Některým z nás bolely nohy i několik dní poté. Jediný z nás, který se nám celou dobu jen smál, že nic nevydržíme, byl v klidu. A celou túru je jistě připraven zdolat v září s jinými přáteli. Zřejmě vycvičenými.

Prý, kdyby tohle věděl, vymyslel by něco jiného. Míň náročného. Třeba příště.