Minulý týden proběhla jakási facebooková událost „Facebook ‚bojkot‛“, kdy se během týdne účastníci neměli na tuto nejpoužívanější sociální síť přihlásit. Nevím, jak kdo to vydržel, a kdo se toho skutečně zúčastnil, ale já se o to pokusil.
Přístup na Facebook byl odepřen.Google
Nejprve pár fakt a poznámek k této zajímavé akci. Hodinu před zahájením akce (neděle 2. ledna, 23 hodin) přes 7 000 českých uživatelů Facebooku potvrdilo svoji účast, o pár set lidí více si řeklo, že se třeba účastní. V tomto případě si slovo „možná“ vykládám ve smyslu, že se lidé sice účastní, ale nebude to na celý týden. Svoje každodenní přihlašování na nejpoužívanější sociální síť, kterou založil Mark Zuckerberg (loni jej časopis Time vyhlásil Osobností roku) původně pro studenty Harvardovy univerzity, spíše jen omezí. A proč je tato akce vůbec zajímavá a hodna určité pozornosti? Dalších 53 500 uživatelů bylo k této události pozváno, což už není malé číslo. A taky proto, že je Facebook fenoménem.
Tuto událost založil Martin Fabián z Brna, jak je možno z události a z profilu zakladatele vyčíst. A celá „filozofie“ této akce? Zjednodušeně řečeno: Vrátit se do dětských let. Do dob, kdy buď Facebook ještě nebyl, nevěděli jsme o něm nebo nebyl tak rozšířený. Zároveň možné účastníky měla přimět k zamyšlení, co tehdy dělali ve volném čase. Takže… Zkusit se přimět k tomu, aby se, alespoň týden, na tuto sociální síť uživatel nepřihlásil. Otázkou zůstalo, jestli to v dnešní moderní a vysoce medializované a internetové době vůbec jde.
Účast skýtala hned několik „pozitivních náplní v běžném životě“. Měli bychom více času k učení, nebo k jiným aktivitám během dne. Vědomí, že se akce zúčastní i pár našich přátel, nás prý mohlo evokovat, že by bylo na Facebook zbytečné chodit, když by se tam teda nic nedělo. A prý mnoho dalších důvodů.
Ještě než započaly první (ne)aktivní hodiny bez Facebooku, byl jsem žertovně varován a upozorněn, že „to nedám“, a že je to „zbytečnost“. Jeden z mých followerů mi dokonce napsal, že se sice určitá část jeho přátel do této události taky zapojila kliknutím, většina z nich ale na Facebooku pořád je. Takže, kdybych to během týdne vzdal, zřejmě by se nic nestalo a nebyl bych jediný.
Hlavně jsem byl zvědavý, jestli bych se dokázal ten týden bez Facebooku obejít. Vždyť se na něj přihlašuji opravdu téměř každý den.
Jak se tedy změnil můj „internetový život“ poté, co jsem se rozhodl na týden „bojkotovat“ Facebook? Snad se dá říct, že téměř nijak. Ostatně, v dalších věcech jsem nadále pokračoval: komunikování s přáteli přes e-mail a ICQ, vyhledávání informací přes internet, čtení tištěného tisku, čtení literatury, psaní článků a psaní nejrůznějších statusů, tedy pardon – tweetů (rozsah 140 znaků), na Twitteru. Dělal jsem vše, co předtím. Jenom jsem se na Facebook prostě nepřihlásil. Však o nic převratného nešlo. Na rozdíl od nejrůznějších pokusů, kdy šlo o to jestli dnešní moderní člověk přežije bez připojení k internetu, bez civilizace, bez mobilního telefonu… Nestrávil jsem čas na pustém ostrově.
První den bych ohodnotil jako počátek menší krize. Můj „facebookový“ tweet z pondělí minulého týdne zněl: „Mám tu vylívat nejrůznější příznaky absťáku? Mám takovej pocit, že bych se na ten #Facebook ... přihlásil. Ale dnešek je teprve prvním dnem.“ Čímž jsem i narážel na jeden článek, který byl publikován na serveru Novinky.cz, a ve kterém bylo řečeno, že „facebooková generace trpí absťáky jako narkomani“, což potvrdili i vědci. Mohu se mezi „facebookovými narkomany“ přirovnat? Osobně si myslím, že na tom zas tak špatně nejsem. Můj týden bez Facebooku byl taky spojen s dohodou, se kterou se týkalo kamarádovo předsevzetí, že přestane kouřit; tak já na týden z aktivního života facebookové generace zmizím.
Hned druhý den píšu na Twitter: „Na tu nejpoužívanější internetovou sociální síť musím pořád myslet. Snažím se to nějak zaplácnout, prostě nemyslet. Myslím to všechno vážně?“ Tudíž jde o psychiku. Když na Facebook nebudu myslet, tak na něj ani nebudu mít chuť. Zapomenu na něj. Zabavím se jinak. A taky se říká – o jakékoli odmlce od zavedených činů, že první dny jsou nekritičtější. Pak vám to ani nepřijde, „dávka“ vám ani nechybí.
Další dny se už daly přežít. Krize ustala. Návštěvnost oné sociální sítě mně ani tak nescházela. Mám pocit, který jsem měl už i předtím bez absolvování nějaké abstinence, že by se Facebook neměl tak prožívat. V tuto chvíli už patří k běžnému životu, ať se nám to líbí, nebo ne. Ať chceme, nebo ne. Řečeno parafrází cimrmanovské věty: „Můžeme Marka Zuckerberga jako zakladatele nenávidět, můžeme na něj nadávat, můžeme s ním nesouhlasit, ale to je asi tak jediné, co můžeme dělat.“ A musíme se s tím smířit.
Co mi chybělo? Komentování nejrůznějších statusů a klikání na „Líbí se mi“ u facebookových přátel, za kterými se skrývají ti praví – reální – přátelé z běžného života, které potkáváme každý den. Chyběly mi nejrůznější informace nejen od přátel, ale také od nejrůznějších redakcí časopisů, novin a serverů, které mají na Facebooku svůj profil, a u kterých jsem facebookovým (a nejen jím) fanouškem.
Chyběla mi ta sranda. Sem tam jsem se díky Facebooku dostal k vtipným videím, k pěkným videoklipům, zajímavým odkazům… To mi bylo na týden odepřeno. Místo toho jsem se musel spokojit s komunikací přes ICQ a Twitter. Z Facebooku mi zůstaly jen upozornění, která mi denně přicházejí do mailu.
Co bych mohl říct závěrem? Opakoval bych se. Nejsem z těch, kteří Facebook z jakýchkoli důvodů odmítají, kritizují a jinak zatracují. Mám Facebook svým způsobem rád. Nevadí mi. Jinak bych tam nebyl. A Facebook tak horečně, jako jiní, zase neprožívám. Filozofii této sociální sítě znám a souhlasím s ní. Však, kde bychom byli, kdyby teď nebyl Facebook?
Pro ty, kteří se mnou nemusejí souhlasit mám jeden vzkaz, který jsem si vypůjčil od Daniela Dočekala – Facebook je přesně takový, jaký si ho člověk udělá.
A na úplný konec svého týdne bez Facebooku pronesu větu, kterou jsem si, s dovolením, půjčil od novináře Tomáše Poláčka (tu pronesl při svém cestování na segwayi napříč Českou republikou): „Nikdy více.“
